„Věřím, že doktorandi jsou klíčovými aktéry v demografii vědy a představují budoucí generaci výzkumníků. Jsem ráda, že mohu napomáhat jejich růstu a rozvoji.“

Docentka Magdalena Daria Vaverková se zabývá problematikou vlivu lidské činnosti na životní prostředí se specializací na nakládání s odpady. Zkoumá, jaký dopad má produkce a zpracování různých druhů odpadu na životní prostředí. Zaměřuje se na analýzu biopolymerů a jejich rozkladu v různých podmínkách, věnuje se také optimalizaci procesu kompostování, biomonitoringem vlivu skládek na životní prostředí pomocí vybraných druhů rostlin či vlivu požárů. Jejím cílem je nalézt efektivní a udržitelné způsoby nakládání s odpady. Spolupracuje na vývoji certifikovaných metodik, přednáší v České republice i v zahraničí.

Mohla byste prosím v krátkosti říct, čemu se věnujete?

Ve svém výzkumu se zabývám problematikou vlivu lidské činnosti na životní prostředí, zejména pokud jde o nakládání s odpady. Věnuji se především otázce, jaký dopad má produkce a zpracování různých druhů odpadů na životní prostředí a jaké jsou důsledky tohoto procesu. Zaměřuji se také na analýzu biologicky rozložitelných materiálů (biopolymerů) a problematiku jejich rozkladu v různých podmínkách za účelem lepšího porozumění jejich vlivu na životní prostředí. Další součástí mé práce je oblast věnovaná biomonitoringu vlivů skládek a nakládání s odpady na životní prostředí pomocí vybraných druhů rostlin (bioindikátorů).

Dalo by se tedy říct, že jste rozkročena mezi řadu témat vztahujících se k ochraně životního prostředí?

Ano. Snažím se najít efektivní a udržitelné způsoby využívaní a nakládání s odpady, přičemž minimalizace odpadů a recyklace (včetně biologické) si kladou za cíl optimalizovat využití zdrojů a snižovat negativní dopady na životní prostředí. Tímto způsobem se chrání přírodní zdroje, což je základem bioekonomických aktivit.

Jak určíte, čím konkrétně se budete ve svém výzkumu zabývat? Možných oblastí je jistě nepřeberné množství.

Vývoj mých výzkumných témat vychází z potřeby řešit konkrétní problémy. Spolupracuji s podnikatelskými subjekty, které mají zájem o praktická řešení za účelem zlepšení efektivity a ochrany životního prostředí.

Rozvoj civilizace a změna životního stylu vedou k rostoucí spotřebě i rostoucímu vzniku odpadů, což má negativní dopad na životní prostředí. V důsledku zvýšeného povědomí o tomto problému se věnuje stále větší pozornost udržitelnému rozvoji a racionálnímu nakládání s odpady. Právní požadavky a regulace se stávají stále přísnějšími a společnosti musí přistupovat k nakládání s odpady odpovědněji.

Efektivní nakládání s odpady je klíčovou výzvou, které musíme čelit, abychom mohli řešit problémy v rámci změny klimatu. Skládkování odpadu, které je stále dominujícím způsobem jeho zneškodňování, způsobuje emise skleníkových plynů, které přispívají ke globálnímu oteplování. Proto je prioritou snižování skládkování a přechod na prevenci vzniku odpadů a udržitelnější metody nakládání s odpady.

Co vás na vaší práci nejvíce baví?

Nejvíce mě baví poznávání a zkoumání složitých interakcí mezi lidskou činností a životním prostředím. Zajímá mě, jak naše rozhodnutí a chování ovlivňují ekosystémy, zemědělství, nakládání s odpady a kvalitu životního prostředí. Práce v terénu a sběr dat mi umožňují lépe porozumět těmto procesům a najít způsoby, jak chránit a udržovat naši planetu.

Dalším aspektem, který mě na mé práci fascinuje, je práce s lidmi. Mezinárodní spolupráce, kooperace s kolegy z různých oborů, studenty a mladými vědci, jako jsou doktorandi, mě naplňuje energií a radostí. Diskuse a sdílení nápadů jsou pro mě velmi inspirující. Vědecká komunita je skvělým prostředím pro učení se a růst a já jsem ráda, že mohu být součástí tohoto prostředí.

Jaký počin vás v posledních letech v bioekonomice nejvíce zaujal?

Jelikož se ve svém výzkumu zabývám problematikou nakládání s odpady, v posledních letech mě nejvíce zaujal trend přechodu z lineární ekonomiky („take-make-dispose“) na oběhovou („closing the loop”), která je klíčovým prvkem bioekonomiky. Tento trend představuje koncept přeměny odpadového hospodářství na oběhové hospodářství s cílem minimalizovat množství produkovaného odpadu a vzniklý odpad využívat co nejúčinněji. Pro dosažení tohoto cíle je zásadní angažovat veřejnost ke změně životního stylu a k plnému uvědomění si nutnosti environmentálních opatření.

Měla byste nějaký konkrétní příklad, jak lze veřejnost angažovat nebo motivovat k takovému přístupu?

Líbí se mi koncept „Mottainai“, což je japonský pojem, který znamená „škoda“ nebo „ztráta“. Vyjadřuje hluboký smysl pro úctu, šetrnost a odpovědnost vůči přírodním zdrojům. Pojem „Mottainai“ („Neplýtvejte tím, co je cenné.“) se v Japonsku používá v souvislosti s nakládáním s odpady a podporuje předcházení vzniku odpadů, jejich zpracování a recyklaci i udržitelné využívání zdrojů. Vyjadřuje také myšlenku, že každý má odpovědnost starat se o životní prostředí a chránit je před nadměrnou spotřebou a plýtváním. Hodnoty vyjádřené konceptem „Mottainai“ mohou být velmi cenné a stojí za zavedení i v dalších zemích včetně České republiky. Přístup založený na úctě, hospodárnosti a odpovědnosti vůči přírodním zdrojům může přispět ke snížení množství odpadu a zlepšení nakládání s ním. Podpora environmentálního povědomí, recyklace, zpracování odpadu a snižování spotřeby může prospět bioekonomice a přispět k vytvoření udržitelnější budoucnosti.

Velice slibný je také koncept „zeleného nasměrování“ („green nudging“) a „nulového odpadu“ („zero waste“), který lze efektivně aplikovat v oblasti bioekonomiky. „Green nudging“ slouží k „jemnému nasměrování jednotlivců správným směrem“ („gentle push or a little guidance in the right direction“) a získává stále větší popularitu v podpoře environmentálních opatření.

O „zero waste“ se hodně mluví i u nás, co to vlastně znamená?

Koncept „zero waste“ je zajímavý pro bioekonomiku z několika důvodů. „Zero waste“ usiluje o co nejefektivnější využití surovin a minimalizaci odpadu. To znamená, že v bioekonomice lze lépe využít obnovitelné suroviny, jako jsou rostlinné materiály, bioplasty a biomasu, a minimalizovat ztráty. Jde také o podporu udržitelného zemědělství a lesnictví, což může být klíčovým prvkem bioekonomiky. Využívání všech částí rostlin a minimalizace zbytkových produktů může zvýšit výnosy a snížit environmentální zátěž. Navíc „zero waste“ vytváří prostor pro inovace v oblasti biotechnologií a zpracování biomasy. Tím se otevírají nové podnikatelské příležitosti v oblastech, jako jsou bioplasty, biopaliva a produkty z obnovitelných surovin. Minimalizací odpadu a efektivním využíváním surovin přispívá koncept „zero waste“ ke snižování environmentální zátěže, což je hlavním cílem bioekonomiky.

Chtěla jste se bioekonomice a odpadům věnovat vždy, nebo šlo spíše o náhodu?

K bioekonomice jsem se dostala díky svému dlouhodobému zájmu o environmentální problematiku a touze pracovat na otázkách, které mají význam pro životní prostředí a udržitelný rozvoj. Vždy jsem byla fascinována komplexností interakcí mezi člověkem a přírodou. Má cesta byla ovlivněna touhou pochopit, jak naše rozhodnutí a chování ovlivňují planetu. Z pohledu ženy a matky vnímám naléhavou potřebu chránit prostředí pro budoucí generace. Tato odpovědnost mě vedla k intenzivnímu výzkumu problematiky odpadového hospodářství a k hledání inovativních řešení pro snižování negativních dopadů vzniklých odpadů. Jsem přesvědčena, že ženy mají klíčovou roli ve snaze o udržitelný rozvoj a ochranu planety, a já se snažím tuto roli naplňovat.

Měla jste nějakou ženu jako svůj profesní vzor či jako mentorku?

Za své profesní i osobní vzory považuji několik žen, včetně mé babičky Alicie, která byla učitelkou a pomáhala stavět polské školy po druhé světové válce. V kontextu bioekonomiky bych ale ráda zmínila dvě výjimečné osobnosti: Ellen MacArthur a Wangari Muta Maathai.

Ellen MacArthur je pro mě vzorem zejména díky jejímu významnému přínosu v oblasti oběhového hospodářství. Její nadace Ellen MacArthur Foundation stanovila pět univerzálních politických cílů pro oběhové hospodářství, které poskytují rámec pro národní vlády, města a podniky k urychlení tohoto důležitého přechodu. Tyto cíle nejsou jenom vizí, ale konkrétním plánem, jak oddělit hospodářský růst od spotřeby omezených zdrojů a podpořit inovace.

Ellen MacArthur Foundation hraje klíčovou roli v tom, jak vlády a průmyslová odvětví na celém světě směřují k oběhovému hospodářství. Její práce je důležitá pro sladění ambicí a vytvoření společného směru cesty, což je klíčové pro úspěšný přechod k oběhovému hospodářství.

Její odkaz nám ukazuje, že pro dosažení udržitelného hospodářského modelu je třeba spolupráce jak mezi soukromým sektorem a veřejným sektorem, tak i na národní a mezinárodní úrovni. Ellen MacArthur nám připomíná, že jednotlivá politická opatření a kroky musí být propojeny a součástí širšího, transformovaného ekonomického systému, který opouští lineární přístup typu „take-make-waste.“ Její práce a závazek k oběhovému hospodářství jsou inspirativní pro všechny, kdo se snaží o udržitelnější a efektivnější ekonomiku.

Druhým mým vzorem je Wangari Muta Maathai. Její výjimečný životní příběh a pozitivní vliv na životní prostředí, lidská práva a udržitelný rozvoj jsou pro mě velkou inspirací. Wangari Maathai se stala první ženou ve východní a střední Africe, která získala doktorát. Její práce v oblasti ochrany životního prostředí a výsadby stromů, zejména prostřednictvím Hnutí zeleného pásu (Green Belt Movement), měla pozoruhodný vliv na život v Keni a na celý africký kontinent. Její aktivismus pro ženská práva, demokracii a udržitelný rozvoj byl významný a zasáhl mezinárodní společenství. Wangari Maathai byla oceněna Nobelovou cenou za mír v roce 2004, což ji učinilo první Afričankou, která tuto prestižní cenu získala. Její práce a dědictví, včetně šíření výše zmíněného pojmu „Mottainai„, jsou důležité pro celý svět a inspirují mnoho lidí, včetně mne, k aktivnímu zapojení se do ochrany životního prostředí a udržitelného rozvoje. Její odkaz nám připomíná, jak změna, kterou učinil jednotlivec, může pozitivně ovlivnit celý svět.

Myslíte si, že je součástí vědecké profese takováto výrazná angažovanost ve veřejném životě?

Ano, myslím si, že angažovanost ve veřejném životě je důležitou součástí vědecké profese a že vědci mají etickou povinnost podílet se na veřejných debatách. Věda hraje zásadní roli ve formování naší společnosti a naší budoucnosti, a proto je naší povinností sdílet své znalosti, odbornost a zkušenosti s veřejností. To zahrnuje nejen šíření vědeckých poznatků a výsledků výzkumu, ale také aktivní účast ve veřejných diskuzích a v prosazování vědecky podložených rozhodnutí.

Bylo pro vás automatické věnovat se vědě a výzkumu nebo šlo o „klikatou” cestu?

Moje vědecká cesta byla ovlivněna různými faktory, včetně osobních, profesních a životních okolností. Bylo to rozhodování, které se postupně vyvíjelo a formovalo v průběhu mé kariéry. Po ukončení magisterského studia na Lodžské technické univerzitě v Polsku, obor Environmentální inženýrství v průmyslu, jsem se v roce 2000 přestěhovala do České republiky, kde jsem začala pracovat na Fondu národního majetku (FNM ČR) jako vedoucí odborný referent specialista pro ekologické náhrady. Práce byla v oboru a velmi zajímavá, ale kvůli založení rodiny jsem musela svoji profesionální kariéru na čtyři roky odložit. Neměla jsem prarodiče, kteří by pomohli s péčí o dvojčata, a nemohla jsem tedy pokračovat s prací na FNM ČR, který měl sídlo v Praze a já měla rodinu v Brně. Rozhodla jsem se tedy hledat práci na brněnských vysokých školách a získala jsem pozici technického pracovníka pro výuku na Ústavu aplikované a krajinné ekologie. Podmínkou však bylo, že nastoupím na doktorandské studium, v rámci něhož jsem se zapojila do výzkumu prováděného na ústavu při zavádění nových výzkumných témat. Šlo tedy spíše o výsledek postupného vývoje a rozhodování než jednoduché automatické volby.

Zmínila jste péči o děti. Jak se vám dařilo skloubit pracovní a osobní život?

Během svého studia a vědecké práce jsem si vážila akceptace ze strany své rodiny. Můj manžel však vedl firmu a byl profesně velmi vytížený a moji rodiče žili a pracovali v Polsku, takže při skloubení doktorského studia, práce a péče o dvojčata jsem se musela spoléhat převážně na sebe a na své schopnosti efektivního plánování. Mnohdy jsem si nesla práci domů a ta se stala součástí mého života. Tato neoddělitelnost vědecké práce od osobního života může být výzvou, zejména pokud se snažíte skloubit roli ženy a matky s nároky vědeckého prostředí. Pro mě osobně bylo důležité najít rovnováhu mezi prací a rodinou. Bylo to náročné, ale zároveň jsem měla štěstí na porozumění svého okolí. Vědecká práce mi přinášela a stále přináší mnoho radosti a osobního uspokojení.

I přes tyto životní překážky byl pro mne velkou inspirací můj otec, který uměl klást zajímavé otázky, na které jsme pak ve společné diskusi hledali odpovědi. Právě hledání odpovědí je základem mé práce dodnes.

Máte ve svém okolí ženy v podobné situaci, jako jste byla vy? Nebo se doba mění a ženám se dostává větší podpory?

Ve skupině mých čtyř doktorandů jsou tři ženy a těší mě, že jedna z mých doktorandek (od října 2023 už paní doktorka) má dítě, což ukazuje na to, že rodina a věda nejsou neslučitelné. S radostí podporuji její snahu skloubit náročný vědecký výzkum s mateřstvím. Je to inspirace pro nás všechny, jak lze být úspěšný v kariéře a současně pečovat o rodinu.

Myslím si, že je důležité povzbuzovat ženy pro kariéru ve vědě a nabídnout jim podporu a mentorství, aby mohly dosáhnout svých cílů. Ženy přinášejí do vědy a týmové spolupráce různorodost perspektiv a dovedností, a tím přispívají k inovacím a rozvoji výzkumu. Ráda bych zde také zdůraznila, že v současné době je v pozici vedoucí mého Ústavu aplikované a krajinné ekologie profesorka Milada Šťastná, která je mimořádně úspěšnou vědkyní a zároveň má dvě děti. Významná část zaměstnankyň našeho ústavu jsou ženy, z nichž většina jsou matky, a některé dokonce vychovávají dvě až tři děti. Vážím si toho, že jako ženy jsme měly ze strany vedoucí vždy plnou podporu a porozumění jak v roli matek, tak v profesních aktivitách jako vědkyně.

Jaké největší výzvě jste ve své kariéře čelila?

Moje kariéra vědkyně byla plná výzev, ale zároveň i plná osobního uspokojení a radosti z práce, kterou jsem vykonávala. Práce ve vědě není vždy jednoduchá, zejména pro ženu, a je náročná na čas a energii.

Největší výzvou bylo skloubit náročnou vědeckou práci s rolí matky dvojčat a zároveň čelit jazykovým a kulturním bariérám – jsem polského původu, ale mám české občanství, takže jazyková a kulturní adaptace vyžadovala čas a úsilí.

S péčí o dvojčata a zároveň vědeckým výzkumem bylo důležité efektivně plánovat čas a organizovat práci tak, abych byla schopná dostát všem svým závazkům. Dokázala jsem však najít cestu, jak tyto dvě role skloubit. Díky tomu byla moje vědecká kariéra obohacena o nové perspektivy a motivace a byla jsem schopna dokázat, že i jako matka a žena mohu dosáhnout úspěchu ve vědeckém světě.

Vnímáte za dobu vašeho akademického působení nějaké zásadní proměny vědecké práce a vědeckého prostředí?

Myslím si, že věda v dnešní době čelí řadě výzev. Tempo vědeckého pokroku se zrychluje, což je pozitivní, ale současně existuje řada problémů, které ohrožují její integritu.

Klíčovým aspektem je financování výzkumu. S nárůstem počtu vědců a omezenými finančními prostředky se stává stále obtížnější získat a udržet potřebné finanční zdroje. To vede k vyšší konkurenci mezi vědci, zejména těmi na začátku kariéry. Tato situace ovlivňuje výběr výzkumných témat a klade důraz na krátkodobé projekty na úkor dlouhodobých a komplexních studií. Důsledkem těchto finančních tlaků je zvýšený důraz na popularitu a zviditelnění vědeckých výsledků. Vědci jsou nuceni publikovat svou práci a zajistit si tak udržení financování. To často vede k výběru projektů, které mají rychlý a viditelný efekt, a k omezení prostoru pro rizikovější, ale potenciálně revoluční výzkum.

Dalším významným problémem je nárůst kvantitativního hodnocení vědeckého výkonu. Tento tlak na zveřejňování a citace často vede k rychlému publikování a zanedbávání kvality výzkumu. S tím souvisí kvalita recenzního řízení, neboť recenzenti mohou být zatíženi pracovním vytížením a nejedná se vždy o motivovaný úkol. To zpomaluje publikaci výsledku.

Nerovnováha pohlaví a nedostatečná diverzita v akademických pozicích jsou také výzvami, kterým čelí akademická společnost. Diverzita perspektiv a zkušeností je klíčová pro inovaci a pro rozvoj vědeckého prostředí. Vědecký proces je rovněž ovlivňován problémy s etickými otázkami, otevřeným přístupem k vědě a dalšími faktory.

Je důležité, abychom společně pracovali na řešení těchto problémů a na zajištění vědy jako důvěryhodné a účinné složky akademické společnosti. Změny v systému financování, transparentnosti a etických směrnicích mohou pomoci vytvořit udržitelné vědecké prostředí, v němž budou vědci schopni řešit globální problémy a přinášet inovace.

Máte zajímavou a úspěšnou kariéru, v současnosti pobýváte na výzkumné stáži v Japonsku. Na co jste ve své práci nejpyšnější?

Jsem hrdá na úlohu, kterou hraji ve vzdělávání a formování nových vědců. Věřím, že doktorandi jsou klíčovými aktéry v demografii vědy a představují budoucí generaci výzkumníků. Radost mi přináší, že mohu napomáhat jejich růstu a rozvoji.

Jsem také hrdá na svoji mezinárodní spolupráci. V dnešním globalizovaném světě je pro univerzity klíčové vést mezinárodní výzkum a výuku. Spolupracuji s univerzitami z různých zemí. Tato spolupráce mi umožňuje získat globální perspektivu na problémy vědy a získat nové poznatky a dovednosti od kolegů z celého světa. Mezinárodní spolupráce má zásadní význam pro rozvoj českých univerzit a pro posílení vědy v České republice.

Během pandemie COVID-19 jsem se také snažila aktivně podporovat své studenty, doktorandy a kolegy, kteří byli touto náročnou situací ovlivněni. Zdokonalili jsme online výuku a museli jsme se rychle adaptovat na nové podmínky. Jsem hrdá na to, jak jsme jako tým vědců (z MENDELU i z celého světa) spolupracovali na řešení problémů a jak jsme přispěli k řešení výzev, které s sebou pandemie přinesla.

Jaké máte další profesní cíle?

Mým cílem je přispět k vědeckému poznání a hledat praktická řešení pro udržitelné nakládání s odpady. Věřím, že bioekonomika může hrát v tomto procesu klíčovou roli tím, že podporuje efektivní využití biologických zdrojů a biotechnologií pro dosažení udržitelného rozvoje. Chtěla bych tedy nadále rozvíjet svou mezinárodní spolupráci. Myslím si, že vědkyně by měly klást důraz na mezinárodní spolupráci a výměnu zkušeností, zejména mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi.

V mnoha zemích je nutné posílit vzdělávací aktivity ke zvýšení povědomí veřejnosti o třídění odpadu a péči o životní prostředí. Podpora kultury péče o životní prostředí podobná japonské filozofii „Mottainai“ může pomoci změnit postoje a povzbudit lidi, aby nakládali s odpady zodpovědněji. Na tom všem bych chtěla v budoucnu neustále pracovat. Ráda bych také využila zkušenosti získané v Japonsku k propagaci tohoto modelu jako inspirace pro další regiony světa, které chtějí zlepšit své postupy k dosažení cílů udržitelného rozvoje. Z japonského modelu lze vyvodit cenné závěry a přizpůsobit je konkrétním potřebám a podmínkám dané země.

Jak vidíte budoucnost vašeho oboru? Kam se bude posouvat?

Z mého pohledu se jedná o klíčový obor, který bude v globálním kontextu hrát stále významnější roli. Důležité je si však uvědomit, že budoucnost tohoto oboru bude záviset na různých faktorech a bude se lišit mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi.

Mé zkušenosti ze stáží v Japonsku a Indii mi poskytly cenný pohled na globální rozdíly v nakládání s odpady. Japonsko se stalo světovým lídrem v nejmodernějších metodách nakládání s odpady a ve zdokonalování technologií na recyklaci. Zároveň jsem se zde setkala s vysokou kulturou odpadového hospodářství a udržitelného přístupu k životnímu prostředí. Oproti tomu se Indie jako přelidněná země s rozsáhlými oblastmi chudoby potýká s výzvami čistoty vody a účinným nakládáním s odpady. Rozdíl mezi těmito dvěma zeměmi je velmi výrazný a ukazuje, jak široký rozsah problémů a potřeb v oblasti nakládání s odpady existuje ve světě.

Současně souhlasím s tím, že výzvy jako jsou války, finanční a sociální nerovnost, mohou být značnou překážkou pro implementaci udržitelných bioekonomických modelů. Je proto nezbytné, aby se globální společenství včetně velkých korporací postavilo do čela ve vytváření a podpoře těchto udržitelných řešení. Je třeba, aby se podniky začaly více zaměřovat na udržitelnost, nejen na zisk. Tento přístup může přispět k vytváření systému, kde bioekonomika a udržitelný rozvoj jdou spolu ruku v ruce.

Mým osobním závěrem je, že úspěšné překonání výzev spojených s bioekonomikou bude vyžadovat nejen technologický pokrok, ale také změnu myšlení a kultury, kde se budeme více inspirovat přírodou (biomimikra) a kde budeme jednat zodpovědně vůči planetě.

Můžete přiblížit, co biomimikra obnáší?

Biomimikra je fascinující oblast, která může hrát v bioekonomice důležitou roli. Jedná se o studium a aplikaci principů a vzorů nacházejících se v přírodě s cílem navrhnout nová řešení a technologie, které jsou udržitelné a efektivní. Umožňuje lidem těžit z geniálního designu a řešení, které příroda vyvinula během miliard let evoluce. Díky inspiraci přírodou můžeme vytvářet řešení, která nejenže minimalizují negativní dopady na životní prostředí, ale také posilují využití biologických zdrojů a biotechnologií k dosažení udržitelného ekonomického růstu.

Co považujete za největší výzvu vašeho oboru v současné době?

Největší výzvou v oblasti nakládání s odpady je dosažení udržitelného nakládání s omezenými zdroji planety v době, která je stále více známá jako „antropocén“. S narůstající světovou populací a rostoucí spotřebou se stává stále naléhavější potřebou minimalizovat produkci odpadu, efektivně využívat obnovitelné suroviny a snižovat negativní dopady na životní prostředí. Zároveň musíme najít inovativní způsoby recyklace a zpracování odpadů tak, aby se minimalizovaly emise skleníkových plynů a dalších znečišťujících látek. Rovněž musíme dbát na to, aby biologické suroviny a biotechnologie hrály stále větší roli v naší ekonomice, což představuje výzvu v oblasti výzkumu a vývoje nových technologií.

Autorka: Martina Fucimanová