Stefan Ratschan Vytisknout stránku

Vědci už mohou cestovat, ale ještě tu není mobilita

Ing. Stefan Ratschan, Ph.D.

Působí od roku 2006 v oddělení výpočetních metod Ústavu informatiky AV ČR. Po získání doktorátu na Univerzitě Johannese Keplera v rakouském Linci absolvoval několik postdoktorských a výzkumných pobytů. Působil na Univerzitě ve španělské Gironě a v Ústavu Maxe Placka v Saarbrückenu. Zabývá se výpočetním ověřováním matematických modelů a ačkoliv se jeho výzkumné působení odehrává na poli základního výzkumu, živě se zajímá o další využití své vědecké práce v praxi.


O práci

NKC - ŽV: Mohla bych vás požádat, abyste pohovořil o tom, čím se ve své vědecké práci zabýváte?

Nacházíme se v Ústavu informatiky Akademie věd. Působím tu jako vědecký pracovník a mám zde také malý tým, studenta a spolupracovníka. Naše výzkumná práce souvisí s matematickým modelováním. Než se něco dá do průmyslové výroby, tak se vytvoří matematický model, na jehož základě můžeme studovat, zda výroba splňuje určité požadavky. V této oblasti existuje tradiční přístup, tedy simulace, kdy se vezme jeden scénář, jak se ten model může chovat, a pak se to počítá. Problém je v tom, že systémy jsou velice složité a navíc se musí umět chovat v různých situacích, které nemůžeme všechny simulovat, protože nikdy nevíme, co se stane v budoucnosti. Je nekonečný počet různých situací, které bychom museli simulovat. My tedy matematickým způsobem dokazujeme, že model splňuje požadavky, ale nejen pro jednotlivé simulace, ale pro všechny možné scénáře, které se mohou nastat.
Vezměte si například vlak, dnešní vlaky - alespoň ty v západní Evropě - jsou nesmírně složité. Když takový vlak brzdí, tak řidič vlaku nemá přímé spojení s brzdou, ale dává příkaz počítači a teprve ten brzdí. A my vytváříme algoritmy, které studují, jestli počítač pracuje správně, jestli opravdu vlak zastaví, pokud řidič stiskne brzdu. Modely už jsou, jak matematický model vlaku, tak standardy Evropské unie, jak musí vypadat určité součásti, ale zároveň se ještě často neví, jak se ten model bude chovat, pokud dojde k nějaké změně. Jestli ten vlak bude opravdu brzdit dostatečně rychle a tak dále.

NKC - ŽV: To zní jako aplikovaná věda, nebo se mýlím?

Já bych spíš řekl, že to je základní výzkum, ale je tam výhled na použití výsledků. Pohyboval jsem se na různých pracovištích, v různých prostředích. Vždy mě zajímaly základní otázky, ne nějaký jeden malý problém, zároveň ale i takové základní otázky, o kterých jsem věděl, že budou mít v budoucnu užitek v praktickém životě. Dnes ještě matematické modely, které studujeme, nemají takovou velikost, která se obvykle vyskytuje v praxi. Naše modely jsou ještě mnohem menší. Je před námi ještě dlouhá cesta, než budeme moci studovat tak velké modely, které se vyskytují v průmyslu.

O dělání vědy v českém akademickém prostředí

NKC - ŽV: Není úplně obvyklé, že v českém akademickém prostředí působí vědec či vědkyně, kteří se narodili, vystudovali a působili v zahraničí. Jaká byla vaše cesta do Česka?

Měl jsem za sebou působení v různých zemích a hledal jsem místo s delší časovou perspektivou. Mezi podmínky, které jsem si stanovil, patřila kulturní a geografická blízkost k Rakousku a život ve větším městě, a to Praha splňovala.

NKC - ŽV: Praha je tedy dlouhodobé rozhodnutí?

To je jedna z těch hlavních věcí, proč jsem tady. A navíc tady se informatika vyvíjí, jsou tu ještě možnosti. Jeden příklad: na ČVUT je nová fakulta, Fakulta informačních technologií, mají mnoho nových studentů. Je tady ještě prostor pro vývoj, pro to něčeho dosáhnout. V Západní Evropě se dostala informatika už na nějakou úroveň, kde se toho moc nezmění, i počet studentů je víceméně konstantní. Má sice mnohem delší historii, ale je to na nějakém bodu, kde toho už nemůžu tolik ovlivňovat jako tady. Tady je nová fakulta, mám možnosti tam něco vyvíjet a něčím přispívat.

NKC - ŽV: Byla tady v ústavu otevřená pozice, nebo jste získal místo na základě předchozích kontaktů?

To tady ještě moc nefunguje, že se by se otevíraly pozice. Já jsem kontaktoval mnoho lidí na různých pracovištích. A tento ústav představoval zajímavé prostředí, kde se dělá vědecká práce, která by mě mohla obohatit.

NKC - ŽV: Vy máte na ČVUT nějaký specializovaný kurz?

Na ČVUT učím od tohoto roku magisterské studenty. Je zajímavé sledovat, jak se mění. Učil jsem i dříve, a když jsem učil starší ročníky, tak můžu říct, že zatímco na začátku byli studenti stydliví, tak teď jsou více otevření. Je tu trochu problém s výukou, zdejší systém akreditací je rigidní v tom smyslu, že univerzity mají pevné studijní plány a nejsou připravené na to, že přichází někdo zvenku a chce učit. Na studijní plány mají akreditaci a nemohou je změnit, ani kdyby přišel držitel Nobelovy ceny. Problém spočívá v předpokladu, že člověk zůstane celý život na jedné univerzitě. Na to, že přicházejí lidé zvenku, není systém připraven.

O akademické dráze

NKC - ŽV: Vraťme se na začátek vaší akademické dráhy. Šel jste už na doktorát s tím, že se budete věnovat vědě?

Během doktorátu jsem došel k tomu, že se ve vědeckém prostředí jako člověk cítím dobře, mohu něčím přispívat, je to zajímavé a mohu spolupracovat s lidmi, kterým o něco jde, není to hraní mocenských her. A navíc můj školitel se narodil v Jižní Koreji, byl občanem Spojených států a působil v Rakousku. To mě přitahovalo, získat větší přehled a ne zůstávat ve stejném prostředí. On byl mobilní člověk a já jsem to chtěl také zkusit. Tenkrát jsem z toho měl obavy, ale viděl jsem, že on je nemá. Naučil jsem se, že se nevyplatí mít strach, a že se to prostě musí zkusit.

NKC - ŽV: Po dokončení doktorátu jste získal Marie Curie Fellowship a pobýval jste ve Španělsku.

Doktorát jsem získal v matematickém ústavu, ve Španělsku se ale jednalo o ústav teorií řízení. Byli to inženýři, ale dělali něco, o čem jsem si myslel, že by to mohla být aplikace mé teoretické práce. Zdálo se mi zajímavé poznat jejich svět, jak přemýšlejí. Grantový projekt byl ale jen na jeden rok, což je příliš krátký čas na projekt nebo stáž. To je jako nic, protože získat další pozici trvá skoro rok.

NKC - ŽV: Pak jste působil v Německu na Ústavu Maxe Plancka. . .

Tam to byla pozice na delší dobu. Na začátku jen na dva roky, to je pravidlo, že oni dávají vždy jen krátké smlouvy, ale je tam výhled až na devět let. Jenže během mého pobytu zemřel vedoucí skupiny, takže mé další působení se tam stalo (bylo) nejisté. Zároveň jsem věděl, že nechci skončit po devíti letech a pak se zase stěhovat. Chtěl jsem najít místo, kde se budu cítit dobře a kde zůstanu. A pak jsem přišel do Prahy

NKC - ŽV: Jak by se podle vás dala charakterizovat postdoktorská fáze akademické dráhy?

Je hodně důležité co nejvíc poznat. Co nejvíc číst, cestovat na konference a tam sedět deset hodin a poslouchat přednášky. Možná člověk nerozumí všemu, ale měl by získat co nejvíc informací. To je určitá fáze ve vědecké kariéře přímo po disertaci, kdy se člověk vyzná v oblasti své disertace, ale neví, na čem se pracuje kolem toho. Jde o to rozšířit pohled a poznat všechno, co je možné. A to potřebuje čas - čtení, konferenční přednášky, diskuse s ostatními lidmi.

O publikování a hodnocení vědecké práce

NKC - ŽV: Všimla jsem si, že publikujete hodně se zahraničními kolegy. Mohl byste mi říct něco k vaší vědecké spolupráci a publikování? V jakém institucionálním a mezinárodním kontextu publikujete?

Na jedné straně to samozřejmě souvisí s minulostí. Říká se, že mobilní vědec vždy publikuje s těmi, kteří jsou tam, kde on působil předtím. Ale to je jen jedna část. Pokud má člověk kontakty a je už trochu známý, tak se dnes už velice často rozvíjí spolupráce přes internet. Já už jsem publikoval s někým, s kým jsem se nikdy nesetkal. Například narazím na zajímavý článek, s autorem si vyměníme e-maily a už se vyvíjí nový článek. Dnes už to není tak, že spolupráce musí nutně mít nějaký rámec. Naopak si myslím, že zajímavé věci se vyvíjejí z překvapení, že se může spojit něco, o čem jsme si to dosud nemysleli. Ani nestihnete podat grant. Prostě rovnou spolupracovat! Všechny ty organizační věci kolem chápu spíš jako překážku. Chci mít možnost spolupracovat s kýmkoli, koho potkám, s kým můžeme něco zajímavého udělat

NKC - ŽV: Jak vlastně vypadá vaše práce na každodenní bázi?

Sedím hodně u počítače. Také to závisí na tom, jestli je semestr, nebo ne. Během semestru mám zatím hodně práce s přípravou přednášek, protože učím všechno poprvé a musím se připravit úplně od začátku. Pokud neučím, tak se musím také starat o svého studenta a sledovat, co dělá, diskutovat jeho práci. Co se mě týká, to závisí na tom, v jakém stádiu zrovna jsem. V současnosti mám hodně různých spoluprací a to vede k tomu, že můj čas je velmi nestrukturovaný. Pracuji zároveň na pěti, šesti článcích. A v každém z těch článků jsou nějací spoluautoři. Není jasné, jestli mají právě čas, co vlastně dělají, jestli se zrovna věnují naší společné práci. Před pěti lety to bylo úplně jinak, ještě jsem neznal tolik lidí a vlastně jsem pracoval na něčem sám. Měl jsem spíš matematický, teoretický problém, tužku a papír, a šlo o to napsat deset, dvacet, třicet stránek a potom vyzkoušet výsledek na počítači. Obvykle pracuji tak, že nejdřív řeším teorii a potom si na počítači ověřím, jak to funguje, kde jsou slabé a silné stránky, jestli se to už může publikovat, nebo jestli je nutné jít zpátky do teorie. Pokud je příspěvek dost silný, tak to sepíšu a – v našem oboru – pošlu nejprve na konferenci, občas do časopisu.

NKC - ŽV: Takže konference jsou ve vašem oboru to důležité místo?

Ano. V informatice jsou konference hlavní místo, kde se publikuje. Závisí to hodně na typu konference, jsou takové, které jsou mnohem kvalitnější než většina časopisů, a je neuvěřitelně obtížné tam něco opublikovat.

NKC - ŽV: Co máte konkrétně na mysli tím publikováním na konferenci?

Jedná se o sborníky. (Přistupuje ke knihovně a podává mi knihu). Podívejte se, to je obvyklý typ sborníku.

NKC - ŽV: Oborový zvyk publikovat ve sbornících není vzhledem k současnému bodovému hodnocení vědecké práce úplně šťastný. Sborníky jsou hodnoceny velice nízko.

Bodový systém hodnocení je podle mého názoru úplná katastrofa. Je neuvěřitelné, že někdo chce hodnotit vědu na základě kouzelné formule - to je prostě nepochopitelné.

NKC - ŽV: A už třeba vidíte, že se hodnocení nějak negativně projevuje?

Všichni hledají, jak získat body. Považuji to za ztrátu času získávat zbytečné body, které nepředstavují žádný příspěvek pro vědu.

NKC - ŽV: Systém hodnocení vědy v Česku je kritizovaný z mnoha stran a v mnoha ohledech se vymyká pojetí hodnocení vědy v zahraničí. Na druhou stranu hodnocení bylo do české vědy přineseno jako jeden z faktorů, ve kterých následujeme situaci v západním akademickém prostředí

Je to ale naprosto extrémní, to jinde ve světě neexistuje. Nikde na světě neexistuje kouzelná formule, která všechno vypočítá, a na základě které potom víme, jak dobrý je jeden člověk nebo jeden ústav.

NKC - ŽV: Působil jste v prestižní výzkumné instituci, na ústavu Maxe Plancka. Vnímal jste tam nějaké tlaky na hodnocení vědecké práce?

Tlaky na kvalitu.Vyřešit nějaký zásadní problém, který posune vědu dopředu.

NKC - ŽV: Takže ten tlak vycházel z odborné komunity?

Tam je takové klima, že všichni chtějí být nejlepší. Lidé nepotřebují podnět zvenčí, chtějí to sami za sebe. Samozřejmě, že tam existuje hodnocení, ale neprojevují se tam čísla, počty bodů. Slovo impaktový faktor jsem za celé čtyři roky působení v Max Planck institutu nikdy nepoužil ani neslyšel. Tenhle pojem se tam nepoužívá.

České akademické prostředí optikou zahraniční zkušenosti

NKC - ŽV: Hovořili jsme už o tom, ze české prostředí nabízí na jednu stranu příležitosti, například podílet se na budování oboru, na druhou stranu se tu musíte potýkat s formálními omezeními, která jste vylíčil na příkladu akreditací a systémem hodnoceni. Mohl byste se zamyslet nad českou vědou optikou vašich zahraničních zkušeností?

Ten rozdíl tkví v mnoha nejrůznějších maličkostech. Myslím si, že v jádru je dlouhodobá izolace, skoro čtyřicet let nemohli lidé cestovat a neměli tolik informací, a to se stále projevuje.

NKC - ŽV: Na druhou stranu uplynulo už dvacet let…

Vědci už mohou cestovat, ale ještě tu není mobilita. Většina lidí tady pracuje tam, kde studovali, kde udělali doktorát. Možná byli na nějaké stáži rok nebo tak a potom se vrátili do prostředí, ze kterého vyšli. Tomu se říká incest. Neexistuje ani vnitřní mobilita. Ve světě je například běžnou praxí, pravidlem, že tam, kde člověk udělá doktorát, nemůže zůstat. Funguje to i v zemi jako je Francie. Přesto, že neradi cestují, i když to se také mění. Je tam ale stále hodně Francouzů, kteří nikdy neviděli žádnou jinou zemi. Změnili alespoň pracoviště, a tím získávají. Jsou to tedy dvě věci. Za prvé izolace během komunismu, za druhé ti, kdo tehdy vyrůstali, jsou dnes v těch nejvyšších pozicích. Ne všude, ale v určitých organizacích jsou v těch nejvyšších pozicích lidé, kteří nikdy nebyli v zahraničí. Samozřejmě cestovali, ale nikdy nepracovali v zahraničí, možná měli jednu přednášku na nějaké univerzitě, další na jiné, a potom mají v životopisu: působili na této a na této univerzitě. Dobře. Ale vlastně nemají žádnou zkušenost z jiného prostředí. Sedí tam a myslí si, že všechno vědí. Myslím, že celý ten systém hodnocení je výsledkem toho, že tam jsou lidi, kteří mají velmi omezený pohled na svět.

NKC - ŽV: Oponovala bych vám tím, že důraz na mobilitu, takhle široce pojatý a silný, je poměrně nový i na Západě. Nelze říct, že model, který popisujete, fungoval v Rakousku před deseti, dvaceti lety.

To je pravda, že se to mění. Zároveň jsem taky velmi kritický k tomu, jak to je a bylo v Rakousku.

NKC - ŽV: Nelze takhle přemýšlet obecně o menších zemích?

To není nutně velký rozdíl. To je spíš otázka kultury. V Rakousku to závisí na tom, jestli hovoříme o Vídni, tam ti, kteří jsou úplně nahoře, možná také nepůsobili mimo Rakousko, ale alespoň cestovali, měli možnost navštívit zahraniční konference, a měli otevřený přístup ke všem informacím Měli víc možností prostě. Neříkám, že se to tady dělá špatně, protože lidé jsou takoví, ale protože neměli ty možnosti. Já jsem měl to štěstí, že jsem měl všechny možnosti. Je to spíš otázka štěstí než otázka schopností.


Osobní rozměr akademické mobility

NKC - ŽV: Říkáte, že cestování a působení na různých místech je otázkou štěstí, takový pohyb sebou ale také nese problémy, pro někoho třeba z pohledu osobního života.

To je takový rozpor. Na jedné straně, pro vědu je mobilita naprosto dobrá věc, ale pro soukromý život je to těžké. To je rozpor a nemůžu to vyřešit.

NKC - ŽV: A jak jste se s tím vyrovnával vy?

Tím, že jsem se rozhodl tady zůstat. To závisí na každém člověku. Jsou lidé, kteří jsou šťastní, a celý život nikde nezůstávají delší dobu než pět let, ale to jsou výjimky a já bych nechtěl být takový člověk. Vidím to spíš kriticky. Pak jsou lidé, kteří jsou v určitém prostředí velmi silně vázáni, a pro ty je to těžké. Ale mělo by to být jako ve středověku. Tenkrát už lidé cestovali po celé Evropě. Učili se řemesla. V určitém období, když jsme mladí, tak můžeme cestovat, můžeme působit někde jinde. Ale to musí někdy skončit. Z osobního pohledu to může fungovat jen nějakou dobu, a potom už ne.

NKC - ŽV: A jaký geografický záběr má váš soukromý život?

To je jeden z těch důvodů, proč jsem tady, je to blízko do Rakouska a mám možnost navštívit rodinu. Jsou lidé, kteří se přestěhují přes oceán do Ameriky a zůstávají tam, tam je pak navštěvování rodiny těžké. Kromě rodiny s Rakouskem už moc spojení nemám, ale znám lidi na různých místech po světě, což se mi částečně líbí a je to hezký. Ale na druhé straně také vím, že jsem něco ztratil.

NKC - ŽV: Jak se vám v Praze žije?

Teď, od středy za čtrnáct dní, máme koncert, bude to absolventský koncert naší zpěvačky, končí takzvanou Ježkárnu. Hraju na piano v kapele, v jazzovém big bandu. Zabírá to hodně času, ale zejména na začátku, když jsem neuměl moc mluvit česky, tak to byla výborná možnost, hudba funguje i bez toho. A jinak se cítím jako někdo, kdo se přestěhuje. Na jednu stranu se dá velmi rychle a snadno navázat kontakt s lidmi v podobné situaci, poznávat další cizince, kteří se přestěhují do Prahy. To je jednoduché. Ale většinou tady zůstanou rok, dva a potom odjedou. Ale takhle to nemůže fungovat, jako nekonečné koloběh. Mnohem těžší je poznávat lidi, kteří tady žijí nastálo. Národnost a takové věci, to je jedno, to není důležité, ale prostě lidi. To je těžké a to trvá.

O plánech do budoucnosti

NKC - ŽV: Jaké jsou vaše pracovní plány do budoucna?

Nejdůležitější pro mě, co se práce týká, je udělat příspěvek, něco, co vědu posune dopředu. Pak je tu vzdělávání další generace. Mohu něco pozitivně ovlivňovat, mohu předat jiným to, co jsem se naučil. A to chci dělat co nejlepším způsobem. To všechno kolem toho, granty, komise atd., to jsou věci, které se řešit musí, ale já je řešit nechci. Tady v Praze je na jedné straně hodně možností, na druhé straně je to prostředí velmi nestabilní. Nikdy se neví, co bude příští rok: nová pravidla, nová byrokracie, zruší se Akademie věd, bude obrovský projekt toho či onoho. Ve vědě to takhle nefunguje, protože alespoň v základním výzkumu potřebujeme čas, a pokud každý rok musím přemýšlet, co se něco změnilo, tak to ruší. Je jasné, že se musím trochu přizpůsobovat tomu, co se v daném okamžiku děje, a udělat to nejlepší, co můžu. Na druhou stranu neříkám, že to je tak špatně, protože mě to i baví. Je to trochu vzrušující, západní člověk je zvyklý na extrémní stabilitu. Takže mně se líbí, že tady je nutné počítat se vším a přizpůsobovat se.

NKC - ŽV: Přemýšlel jste někdy, že byste odešel z vědy?

Přemýšlel. V určitém okamžiku to byla prostě otázka priorit. Je těžké to vysvětlit. Například pokud by byla ta alternativa získat místo někde ve Spojených státech a dělat stále vědu, anebo zůstat v Evropě, ve střední Evropě, a dělat něco jiného než vědu, tak bych se rozhodl pro střední Evropu. Ve Spojených státech se cítím cizí. A roli také hraje vzdálenost k rodině. Tady mám rodinu a nechci být někde, kde bych nemohl udržovat rodinné vztahy. Věda je dlouhodobá věc. Člověk se nemůže rozhodnout v jednom okamžiku vědu dělat a v příštím zase ne. V jednom okamžiku musí udělat rozhodnutí a pokračovat v něm, protože je nutné získat vědomosti, které trvá nabýt velmi dlouho. Občas si říkám, jaké by to bylo, kdybych dělal něco jiného - jsou i jiné věci, které by mě zajímaly, ale rozhodl jsem se pro vědu.

NKC - ŽV: Je něco, na co jsem se nezeptala a co vy byste chtěl dodat nebo dovysvětlit, říct, aby zaznělo?

Dodal bych, že obdivuji mnoho lidí, kteří tady žijí a působí. Víc než ty, kteří vyrostli v západní zemi. Možná to tak dnes na první pohled nevypadá, u mladé generace je to úplně jinak, ale v starší generaci to dělá rozdíl. Můj obdiv patří těm, kteří tady během těžších časů udělali něco, co má smysl, u kterých vidím, že něčím přispívají.

Odběr newsletteru