Jak si česká věda stojí v otázce bezpečného prostředí? Zeptaly jsme se vědkyň

Domů Jak si česká věda stojí v otázce bezpečného prostředí? Zeptaly jsme se vědkyň


V rámci online kampaně k Mezinárodnímu dni žen a dívek ve vědě 2024 jsme se ptaly českých vědkyň z humanitních oborů i přírodních věd, jestli ve svých institucích cítí podporu. Jak je na tom Česko ve srovnání se zahraničím? Cítí vědkyně podporu kolegů či mateřské instituce? Co by se dalo změnit, na co bychom obecně měly*i brát větší zřetel? 

For english version, please follow this link.

Alžběta Ressnerová, CEITEC VUT: Česko obecně zaostává v řešení sexuálního obtěžování

Cítíte podporu jakožto vědkyně? Vnímáte jisté mezery, které mohou instituce obecně napravit, třeba i mimo váš domácký CEITEC?
Myslím, že CEITEC  je jedním z nejlepších míst, kde se dá v Česku dělat kvalitní věda. Ve výzkumu cítím lidskou podporu svých kolegů a vedoucích mé laboratoře a ústavu, kteří mě povzbuzují. 

Autor: Tomáš Vocelka

V českém prostředí nemají ale bohužel vědci a vědkyně žádnou finanční jistotu, ať jsou na jakémkoliv institutu, jelikož státní podpora vědy a vědců je mizerná. Situace je teď tak špatná, že chytří a vzdělaní lidé z vědy ve velkém odcházejí, protože nemohou zaplatit nájem, uživit rodinu nebo i jen sebe. Sama teď procházím obdobím velké finanční nejistoty, pravděpodobně budu muset z Česka odejít do zahraničí dřív, než jsem plánovala. Když srovnám situaci s Německem a USA, vědci a vědkyně nemusí žít od výplaty k výplatě a mají vyšší životní standart. 

V Německu a pak i v USA mi došlo, ze Česko obecně zaostává v řešení sexuálního obtěžování. Tady nad tím mnohem častěji někdo mávne rukou a ženy často slýchají „však on to tak nemyslel“. 

Během studií v Německu jsem se v tomto ohledu cítila bezpečněji a jistěji, než když jsem studovala v Česku. V USA jsem také měla pocit, že se to bere vážněji než u nás a kdyby se mi cokoliv stalo, vedení to nebude bagatelizovat. To je ale systémový problém české mentality.

Bio: Alžběta Ressnerová právě dokončuje doktorát z nanomaterialů na CEITEC VUT. Zabývá se genovou terapií, především výzkumem dopravních systémů, které doručí nástroje genové editace do příslušného orgánu. Alžběta vystudovala molekulární medicínu na Humboldtově univerzitě v Berlíně a během svého doktorandského studia strávila rok na prestižním Innovative Genomics Institute University of California (CU) v Berkeley. Jako své poslání považuje nejen vědu, ale i mentoring studentů a popularizaci vědy. Ve volném čase šije šaty s kapsami, zpívá jazz a chodí na procházky s přáteli.

Klára Marečková, CEITEC MU: Klíčová je pro mne flexibilita, skvělý tým a zohlednění mateřské v grantových žádostech

Co pro vás osobně znamená bezpečné prostředí ve vědě? Máte ho? Díky čemu, pokud ano?
Vzhledem k tomu, že mám dvě malé děti, znamená pro mne bezpečné prostředí ve vědě to, že je v rámci grantových soutěží pro juniorské vědce možné zohlednit dobu, kterou člověk strávil na mateřské dovolené. Například o prestižní granty jako ERC Starting Grant nebo GAČR Junior Star může žena žádat 7, v případě GAČR Junior Star dokonce 8 let od získání titulu PhD plus dobu, kterou strávila na mateřské dovolené. To pomohlo k získání mého aktuálního GAČR Junior Star grantu i mně. 

Archiv Kláry Marečkové

Dalším důležitým faktorem, který mi pomáhá skloubit vědeckou kariéru a mateřství je skvělý tým, na který vím, že se můžu spolehnout. Například během mého nedávného grantu od Agentury pro zdravotnický výzkum České republiky byli během mé mateřské dovolené schopni samostatně pokračovat ve sběru dat a já jsem se pak po svém návratu mohla rovnou ponořit do analýz a psaní článků. 

Jako třetí stěžejní faktor pak vnímám časovou flexibilitu mojí práce, která tak jde skloubit s prací mého manžela a péčí o děti. Osobně často pracuji například dopoledne, odpoledne trávím s dětmi, a pak se vracím k práci opět večer, kdy už děti spí.

Jsem moc ráda, že mám díky těmto třem faktorům možnost dělat jak fascinující výzkum, tak mít čas na rodinu.

Bio: Po studiu Kognitivních neurověd a zobrazování mozku ve Velké Británii, doktorátu v Kanadě a postdoku na Harvard Medical School se Klára vrátila na Masarykovu univerzitu, kde se v rámci svého Marie Curie grantu začala věnovat studiu neurobiologie deprese. Aktuálně působí na CEITEC MU, kde se v rámci svého projektu GAČR Junior Star věnuje výzkumu faktorů během těhotenství, které mají vliv na vývoj mozku a psychické zdraví dítěte.

Lucie Nepovímová, CEITEC MU: V životě jsem měla opravdu štěstí

Co pro vás osobně znamená bezpečné prostředí ve vědě? Máte ho?
V životě jsem měla opravdu štěstí a vždy byla součástí výzkumných týmů, kde panuje přátelská atmosféra, lidé sdílejí své znalosti a vzájemně se obohacují, díky čemuž jsem se cítila v bezpečí a vnímala, že mám svobodu objevovat. Zároveň jsem byla v týmech, kde lidé byli finančně ohodnocení dle svých schopností, a ne v závislosti na pohlaví, a přála bych si, aby to byl standard všude, protože i finance jsou důležitý faktor pro pocit bezpečí. 

Archiv Lucie Nepovímové

Všeobecně má podle mě česká věda i společnost co zlepšovat. Přestože moje nejbližší rodina mě ve vědecké kariéře podporuje, nejednou jsem ve svém okolí zaregistrovala zdvihnuté obočí a setkala se s nepochopením. Mrzí mě, že společnost to u žen stále vnímá trochu černobíle – buď kariéra, nebo rodina a ženy (nejen vědkyně) jsou do této černobílé volby trochu tlačeny, i když věřím, že se situace pomalu mění.

Kdybych měla porovnat české prostředí s mými zkušenostmi v Británii, tak bych na britském prostředí vyzdvihla mnohem přísnější oddělení profesního a osobního života. Díky tomu je tam prostředí sice méně diskriminující, ale zároveň je i mnohem méně osobní a více hierarchické, což podle mě trochu ubírá na výzkumné svobodě. Pocitu bezpečí zde přidávají pevně daná pravidla, ale zároveň jsem tam cítila větší nedůvěru vůči mladým vědcům a mnohem méně příležitostí pro ně mimo standardní výuku. Na druhou stranu bychom se mohli od Britů inspirovat co se týká skloubení kariéry a mateřství, neboť jsem vnímala, že tam to tak černobílé není a systém je tomu uzpůsoben. 

Bio: Lucie je mladá vědkyně, která v současné době pracuje na doktorátu ve skupině Pavla Plevky na CEITEC MU, specializující se na oblast strukturní virologie. Po absolvování bakalářského studia v oboru biochemie na King’s College London, kde se zaměřovala na pohyb imunitních buněk, se Lucie vrátila do Česka a na Masarykově univerzitě získala magisterský titul v oboru imunologie. Luciinu kariéru doprovází řada ocenění, včetně prestižního Brno Ph.D. Talent.

Katarína Rovenská, CEITEC VUT: Bezpečí je moci si v rámci dne dovolit věnovat plnou pozornost vědě

Co pro vás osobně znamená bezpečné prostředí ve vědě?
Moci si v rámci dne dovolit věnovat plnou pozornost vědě. Vědci a vědkyně pracují hlavou – a když se necítíme bezpečně, ztrácíme na výkonu. Dovedeme si nasadit brýle, rukavice, plášť, a uchránit se před nebezpečnými látkami, se kterými pracujeme. Bezpečí je ale také nemuset řešit co si obléct, jak na vás někdo kouká, neváhat se zeptat když něco není jasné, necítit se v místnosti zbytečně nebo méněcenně. Z nápadu, který se možná stydíte vyřknout, může vzejít jedinečná inovace. 

Archiv Kataríny Rovenské

Cítíte podporu v tom, co děláte? Cítíte dostatečné přijetí jakožto vědkyně?
Jednoznačně. Mám štěstí, že mám kolem sebe tým, kolegyně a kolegy, kde držíme dobré vztahy a příjemné prostředí. Jako doktorandka, vědkyně i zástupkyně studujících vnímám, že je má aktivita ceněná a podporuje to ve mně pocit, že to celé má smysl.  

Vnímáte v tomto ohledu jisté mezery, které mohou instituce obecně napravit, třeba i mimo tu Vaší?
V posledních dvou letech mnohé instituce již otevřely své náruče tématu sociálního bezpečí – tvoří nebo revidují etické kodexy, pozice ochránců práv, kontaktní místa pro studující i zaměstnance. Řekla bych, že otevřená náruč, byť je nezpochybnitelným přínosem, nestačí, že to chce i rozběh, aktivně jít naproti, předcházet, edukovat, ptát se. Z lidí, kteří se na mě v pozici ombudsosoby obrátili, většina zmínila, že nějaké problémy vnímali již delší dobu, a přichází kvůli té pověstné poslední kapce. Přála bych si, abychom se nebáli vzájemně otevřeně obousměrně komunikovat, jak na institucionální, tak na mezilidské úrovni – ať ten pomyslný pohár nemáme plný a ať si spokojení můžeme dovolit věnovat vědě naší plnou pozornost.

Bio: Katarína Rovenská je ve čtvrtém ročníku doktorského studia na výzkumném pracovišti CEITEC VUT. Ve svém výzkumu laditelných metapovrchů se zabývá miniaturizací optických komponent s laditelnou funkcionalitou za pomoci uspořádaných nanostruktur, jež sama vyrábí a charakterizuje. Pro doktorské studující na CEITEC VUT působí jako ombudsperson, práva studentů hájí taky na půdě univerzitního akademického senátu a v národní studentské reprezentaci, Studentské komoře Rady vysokých škol.

Marie Heřmanová, SOÚ AV ČR: Proč nikdo nemluví o nátlaku na vědkyně popularizovat a prezentovat svou práci? 


Archiv Marie Heřmanové

Je něco, co vám ve vědeckém prostředí v rámci bezpečného prostředí chybí? 
Já osobně bych asi nejvíce v akademickém prostředí potřebovala nějakou stabilitu, abych se mohla cítit bezpečně. Myslím, že si málo přiznáváme, jak hrozně moc hierarchické prostředí to je a o kolik větší moc mají lidé v seniornější pozici, do jak zranitelné pozice se člověk dostává tím, že nemá dlouhodobou smlouvu a tak podobně. 

Vytváří to situaci, kdy člověk má pocit, že musí dělat všechno a vydržet všechno, protože jinak prostě žádnou práci mít nebude – já nevím, jak se tomuhle bránit, nevím, kde jsou ty hranice toho, co teda musím vydržet a kdy už můžu říct dost. A přála bych si, abychom o tomhle více mluvili. Do toho se samozřejmě promítají genderové rozdíly, protože seniorní pozice jsou obsazené muži a v těch prekarizovaných nejistých pozicích jsou ženy (přehledná data najdete u nás na webu zde).

A druhá věc, která mne osobně trápí a mám pocit, že se neřeší, je tlak na to, abychom svojí práci popularizovali, mluvili s novináři – ale pokud jste (navíc ještě mladá, nebo mladě vypadající) žena, je každé veřejné nebo mediální vystoupení zdrojem sexistických narážek, musíte si vyslechnout si názory na to, jak vypadáte a tak podobně. 

Tohle se mužům neděje a nikdo přitom neřeší, že ženy a muži prostě v tomhle nemají rovné příležitosti, že pro muže je to vstupování do veřejného prostoru mnohem jednodušší. Párkrát jsem se o tomto zkoušela bavit s lidmi, kteří jsou jako vědci třeba hodně aktivní ve veřejném prostoru a nikdo z mužů nechápal, o čem mluvím a proč to vůbec řeším, bylo to extrémně frustrující. Nechápu, proč se o tom nebavíme, proč třeba neexistuje nějaká podpora v tomto – nebo alespoň přiznání, že ten problém existuje. 

Bio: Marie Heřmanová vystudovala sociální a kulturní antropologii na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. V letech 2008 – 2015 realizovala dlouhodobý terénní výzkum v mexickém státě Chiapas, v současné době se věnuje digitální antropologii a digitální etnografii, zkoumá sociální média, kulturu influencerů, šíření dezinformací a konspiračních teorií v prostoru sociálních médiích a reprodukci genderových stereotypů v online prostorech. V roce 2021 působila jako hostující výzkumnice na Centre for Research in Communication and Culture na Loughborough University ve Velké Británii.

Blanka Collis, ÚOCHB: Bezpečné prostředí ve vědě je místo, kde mohou všichni provádět svou práci a vyjadřovat svůj názor bez obav, že za to budou osočování či znevýhodňováni

Archiv Blanky Collis

Co pro vás osobně znamená bezpečné prostředí ve vědě? Máte ho? Díky čemu, pokud ano? 
Bezpečné prostředí ve vědě je místo, kde mohou všichni, bez ohledu na pohlaví, věk, sexuální orientaci, původ, zdravotní stav a další osobní charakteristiky, provádět svou práci a vyjadřovat svůj názor bez obav, že za to budou nějak osočování či znevýhodňováni. Že se mohou soustředit na obsah prezentace vědeckých výsledků v rámci semináře nebo konference nebo přijít na zkoušku bez potřeby vážit v čem tam mají přijít a jestli se (ne)nalíčit, aby to nemělo vliv na to, jak budou vnímáni či hodnoceni. Že se k nim kolegové a kolegyně chovají s respektem a že mají kam se obrátit v případě, že někde ta bezpečnost prostředí pokulhává.

Jsem vděčná za to, že jak ve vědeckých skupinách zde na ÚOCHB, na předchozích pracovištích, tak ve své nynější pozici v administrativě se mi této možnosti dostává a mohu říct, že jsem se vždy cítila bezpečně s možností mluvit otevřeně o případných nedostatcích. Myslím si, že je to zčásti o lidech samých a o tom, jak se k sobě chovají, a zčásti o tom jakou kulturu nastaví samotná instituce. Ze strany vedení by mělo být jasně komunikováno, že jakákoliv forma diskriminace, neetické chování a další excesy nejsou tolerovány. 

Na jaký popud či z jakého důvodu vznikl IOCB´s Equal Opportunities Plan?
Když budu úplně upřímná, tak Plán rovných příležitostí vznikl na ÚOCHB ze zcela pragmatických důvodů. Od roku 2021 zavedla Evropská komise pro instituce řešící evropské projekty povinnost mít Plán genderové rovnosti. A to včetně projektů ERC, MSCA a kolaborativních, které se na ÚOCHB běžně podávají a realizují. Takže nebylo nazbyt a plán jsme museli připravit. Já jsem se v té době přesunula z laboratoře do projektové kanceláře, kde tyto a jiné projekty pomáháme vědkyním a vědcům připravovat, a proto jsem byla do procesu od začátku zapojená.

Nechtěli jsme to ale vzít jen jako nutné zlo, abychom podmínku splnili papírově, ale jinak by o nemělo na život na instituci žádný vliv. Pojali jsme tedy přípavu plánu jako možnost komunikovat jak směrem ven z ÚOCHB, tak směrem dovnitř k zaměstnankyním a zaměstnancům, co dobrého k podpoře žen a minoritních skupin se již na ústavu děje a zároveň identifikovat místa, na kterých bychom jako ústav mohli zapracovat.

Pozice zmocněnkyně pro rovné příležitosti byla nadefinovaná v rámci Plánu, protože bylo potřeba aby Equal Opportunities Plan nebyl jen mrtvým a neměnným dokumentem, ale aby se s ním pracovalo a monitorovala se jeho implementace a aktuálnost. Zároveň funguji jako takový kontaktní bod nebo rozcestník pro kolegy a kolegyně, kteří tápají v otázce na koho se v rámci problematiky rovných příležitostí mohou obrátit. Případně je mohu nasměrovat na tzv. Ethical Proxies (vědečtí kolegové či kolegyně, kteří mohou pomoci řešit osobní či etické otázky), na personální oddělení, na ústavní poradkyni pro wellbeing či na psycholožku.

Proč jsou takové systémové změny třeba? 
Systémové změny a „top down“ tlak pro podporu rovnosti žen a můžu a dalších marginalizovaných skupin je důležitý proto, že samy od sebe by se toho instituce s největší pravděpodobností nechytily, zvlášť v českém prostředí. Dobrým příkladem je podmínka od EK mít na instituci GEP: než byla zavedena, plánu rovných příležitostí/genderové rovnosti bylo na českých institucí spíš pomálu, teď už jich je mnohem víc. K Evropě se s podobnou podmínkou následně přidaly i národní grantové agentury včetně GAČR, TAČR, MŠMT, AZV a dalších, což poukazuje na to, že i v českém prostředí se zrovnoprávnění podmínek stává důležitou otázkou.

Je důležité si uvědomit, že zjednodušení podmínek pro ženy a jiné marginalizované skupiny (např. dostupnost péče o malé děti, prodloužení limitů doby po PhD o kariérní přestávky, atd.) neznamená pozitivní diskriminaci, ale spíš se jedná o srovnání startovní čáry, tedy aby ženy a další minoritní skupiny nebyly systémem inherentně znevýhodňovány. A to je něco, co musíme neustále opakovat a vysvětlovat.

Já osobně od vedení ÚOCHB cítím velkou podporu ve své pozici zmocněnkyně pro rovné příležitosti: mám možnost se účastnit akcí Komunity pro Změnu, kde se sdílí dobrá praxe mezi institucemi, mohu přicházet s novými nápady, kterým je vedení instituce otevřená, mohu se v problematice školit, atd.

Vnímáte v tomto ohledu jisté mezery, které mohou instituce obecně napravit?
Myslím, že hodně intenzivně se řeší podpora žen matek. Je důležité si uvědomit, že to zdaleka není jediný aspekt podpory žen ve vědě. Důležité je, aby instituce řešily problematiku genderově podmíněného násilí a aby existovaly jasně dané procesy a kontaktní body, na které se oběti takového chování mohou obracet. Nebojme se také mluvit o tom, že ženy menstruují a potýkají se s menopauzou, což jsou fyziologicky úplně běžné procesy, které mohou mít dočasný vliv na jejich výkon, ale které jsou někdy tabuizované.

Zároveň je důležité se věnovat i zaměstnankyním a zaměstnancům se specifickými potřebami (jak je instituce přístupná např. kolegům a kolegyním s nějakým znevýhodněním, fyzickým či psychickým), kolegům a kolegyním přicházejícím z ciziny bez znalosti českého jazyka, nebo lidem hlásícím se k LGBTQ+ skupinám.

Bio: Biochemička, která část dětství strávila jako dítě stěhujících se rodičů-vědců, nejprve v Německu a poté v Anglii. Ve chvíli, když už si místo svého působení volila sama, se rozhodla pro studium přírodních věd na University of Cambridge v Anglii a poté pokračovala doktorátem na University of Sheffield v oblasti enzymologie proteinů účastnících se opravy DNA. V tomto tématu pokračovala i jako postdoktorandka na University of Oxford, kde se jí po několika letech narodily dvě dcery. Její zatím poslední zakotvení je na pražském Ústavu organické chemie a biochemie, kde nejprve pracovala jako postdoktorandka v oblasti membránových proteinů a regulované proteolýze. Posléze se přesunula do projektové kanceláře tamtéž a nyní se věnuje podpoře ostatních vědců při přípravě projektových návrhů.

Děkujeme všem vědkyním za jejich čas i otevřenost. Za spolupráci na přípravě této části kampaně #IDGWS2024 děkujeme brněnskému CEITEC.